KOVÁŘŮV POKLAD
Pod úpickým náměstím v Husově ulici, tam, kde je dnes dům a obchod p. Bureše ml., stávala v dávných časech nízká učouzená kovárna. Ani by to snad pravda nebylo, kdyby se to nebylo stalo ve švédských vojnách. Kovář zrovna vyhlížel ze vrat, když mířil po úzké cestičce rovnou ke kovárně ozbrojený Švéd. Krve by se v něm nedořezal, jak se kovář lekl. Ale nečekal, až ho strach přejde. Vběhl do světnice, sebral z misníku nejdelší nůž a honem na půdu, kde se zahrabal do sena.Skulinou pozoroval, co se bude dít.
Nezvaný host uvázal koně u stromu a rovnou do světnice. Kovář poslouchal. Dole pod ním boží dopuštění. Ale ne dlouho.Když voják ničeho nenašel, s proklínáním vyrazil ven. Kovář povylezl a okénkem pozoroval, kam míří. Viděl, že koně nechal u kovárny na kroužku a sám zmizel na náměstí.
Skokem byl dole a ke koni.Teprve teď si všiml, že mu visí u sedla podivné sáčky. V mžiku jeden uřízl a zas na půdu. Srdce cítil až na jazyku, jak se třásl obavou, co se stane, až Švéd začne hledat. Zaryl se hluboko do sena a čekal.
Pádné kroky a řinkot vyrušily kováře v malé chvilce. Pak dusot kopyt - cvak, cvak, cvak, cvak - až ztichl někde v Podměstečku. Kovář leží a čeká. Jistě se ještě vrátí. Leží, dlouho leží, a všude klid. Kovář povylézá a poslouchá znovu. Nikde ani hlásku. Teprve teď sahá do sáčku. Vytahuje jeden, pak druhý, třetí, pak sype lesklé žluťáky na hromádku. Je boháčem. Ale v době vojny co s tolika penězi? To není radno se chlubit bohatstvím. Musí počkat na lepší časy.
V kovárně zvonila kovadlina zas jako dříve. Kovář se těšil na lepší časy, viděl v duchu, jak místo nízké kovárny vyrostl mu na rynku pěkný domek, jak je vážen měšťany, zapomínal často, že mu ve výhni železo žárem bělá. Čekal a čekal, až umřel.
Po smrti kovářově dílna zpustla.Kovadlinu vyvalili pod okap a přirazili vrata.Voda stékala tenkým praménkem na mohutný špalek, kapala zrána, když padala rosa, a vyhloubila si v dubovém špalku měkkou jamku. Jednoho dne, když kluci prolézali opuštěné kouty a slídili v zapomenutých jizbách, přišli na dukáty. oda jim ukázala cestu a zlaťák jim na ni svítil. Rozbili ztrouchnivělé dřevo, odvalili těžkou ocel a vysypali poklad. A tak milý kovář z peněz neměl než hodně strachu a kluci radost.
ÚPIČTÍ RYTÍŘI
Dosti dlouho doufali občané úpičtí, že zůstanou ušetřeni neštěstí, které za blahé paměti vlády Václava I. sousední země potkalo- vpádu Tatarů. Pojednou však docházely poplašné zprávy, že litý nepřítel pustoší sousední Slezsko, ano, že i některé voje překročily české hranice. Noční záplavy zvěstovaly, že snad jen několik hodin odtud loupí divocí Mongolové. Zděšení dostoupilo vrcholu, když vyslaní zvědové vrátivše se sdělili, že i blízká osada Sedloňov leží popelem a v troskách jejich Tataři táboří.
Bleskurychle se rozšířla zpráva městem. Každý hleděl ze svého majetku co nejvíce zachrániti, aby, až se vrátí a najde snad svoje obydlí v sutinách, měl z čeho začíti znovu.
Plačící ženy a děti ženouce bučící dobytek, muži přetížení uzly s nejcennějšími předměty nebo pohánějící dobytek táhnoucí skřípající vozy hledali spásu v lese "Svobodném". Málokdo pomýšlel na obranu a skoro každý hleděl co nejrychleji utéci. Jak se také bránit. Zbraní nadbytek nebylo a pověsti o surovostech páchaných Tatary se navzájem předstihovaly, nešetřili tito žen ani dětí. Běda tomu, kdo jim padl do rukou.
Ale i Tataři tábořící v Sedloňově nezaháleli. Očekávajíce návrat hlídek připravovali zbraně. Příchod jejich vzrušil celý tábor. Zpráva o blízkosti městečka ukrytého za lesy v záhybu řeky rozradovala bojovníky. S jásotem sbírali zbraně a sedali na koně. Nic nedbali, že slunce se již sklonilo za obzor. Touha po kořisti byla větší než bázeň před obtížemi noční cesty.
Úpickým zatím se podařilo vše cenné, pokud se dalo, odnést do lesa. Město zdálo se být po západu slunce mrtvým. Jen bystré ucho postřehlo by skřipot pily od mostu přes Úpu vedoucího. To muži podřezávali silné opory. Však v tutéž dobu objevují se v dáli nad "Svobodným" světla z dálky viditelná. Některá stojí, jiná se míhají. Co to? Proč ukrytí tam lidé nezajdou hlouběji do lesa, aby nebyli vůbec spatřeni? Proč tak bláhově dávají své životy v sázku?
A tu se již ozývá z vrchu "Kvíčala" divoký ryk běžících se hord. To radostí, že podařilo se jim obejít záseky na cestách udělané a že se budou moci nyní za ně pomstít. Cvalem ženou se po příkrém svahu směrem ke světlům. Jelikož se zatím úplně setmělo, nespatřili vůbe městečka před sebou a domnívali se, že je dále, tam, kde zářila světla. Zpiti nadějí na blízké vítězství přestali být ostražitými. I hukot dravých vln rozvodněné úpy ztratil se v dusotu kopyt. Hluk zanikl na chvíli ve hvozdu. Po chvíli opět se ozývá a náhle - praskot - děsné výkřiky hrůzy. Ozývá se znovu sval koní, ale slabší předešlého. Ztrácí se čím dále tím více v lesích "Kvíčaly". Od mostu ozývají se opět výkřiky. Nikoliv však hrůzy, nýbrž radosti.
Nový den ukázal, jak Úpičtí dovedli nastavit les tam, kde končila síla. Oklestěné kmeny v lese "Svobodném", stržený most a zachované město dodávaly výmluvné svědectví o hrdinném činu občanů.
Ve zmatku, který při stěhování do lesa nastal, našlo se přece několik lidí, kteří uvažovali, jak město zachránit. Kalné vody Úpy a mohutný hvozd za městem vnuknul jim myšlenku: Odvézt Tatary, kteří asi za noci odváží se k útoku, od města a nalíčit na ně past pod skálou, již "Kvíčala" končí. Stalo se.
Nejvyšší kmeny v lese "Svobodném" byly okleštěny a na ně zavěšeny rozžaté svítilny. S jinými pobíhali lidé kolem lesa. Opěry dřevěného mostu vedoucího přes řeku podřezali a nalíčili tak, aby se daly v případě potřeby podtrhnout. Konce provazů, jimiž byly prozatím upevněny, vedly do křovin, kde vyčkávalo několik mužů, připravených most podtrhnout. Když se konečně Tataři přihnali a ocitli na mostě, muži jej strhli. Tak skončila většina škůdců ve chladných vodách Úpy. Ti, kteří se pokoušeli vyplavat, byli ubyti. Zbytek pak dal se zbaběle na útěk.
Strach Úpických před Tatary nepominul. Mnozí se domnívali, že uprchlí vrátili se jen pro posilu a pokusí se znovu město pokořit. Nedočkali se.
Pověsti o nepříteli umlkaly a v Úpici opět začali žít klidným životem, z něhož byli vyrušeni. Hrdinství měšťanů nezůstalo utajeno. Zpráva o něm dostala se i ke dvoru královskému. Král Václav I., zvěděv o všem, odměnil štědře Úpické, že uchránili nebezpečí nejen sebe, ale i obce okolní. Na věčnou paměť potomkům udělil městu znak: hnědý oklestěný kmen ve zlatém poli s letopočtem této události 1241. Přijedete-li do Úpice, uzříte jej v průčelí starobylé radnice. Také v pečetích města je zachován.
Úpičtí rádi se od těch dob zvou "rytíři".
čerpáno z: Pověsti Jestřebích hor
Loučení s létem
2.9.2010 | Maršov u Úpice
Vítání prvňáčků
1.9.2010 | Rtyně v Podkrkonoší
Memoriál Leoše Kollerta
25.8.2010 | Rtyně v Podkrkonoší
Výjezdní zasedání SOJH - Jestřebí bouda
4.8.2010 | Svazek obcí JH
Úpice z ptačí perspektivy
24.7.2010 | Svazek obcí JH
